Když zahrada bolí: Moje cesta od těžké dřiny k živé energii

Vyrůstala jsem na vesnici v době, kdy byla v zahradě upřednostňována funkčnost a užitek. Byl to prostor pro produkci trávy pro králíky, zeleniny do polévky a jablek na zimu. Jako dítě jsem zahradu měla spojenou hlavně se dřinou – nekonečným sušením sena a okopáváním záhonů na rozpáleném slunci do úplného úmoru.
Všude kolem byly jen hlávky zelí, řádky brambor a v dálce kupky sena. Pamatuji si, jak jsem se tehdy strašně těšila, až si po té dřině konečně sednu… ale v té užitkové zahradě vlastně nebylo kam.

Už tehdy jsem uvnitř sebe cítila, že to takhle být nemá. Milovala jsem zeleň a její klid, ale tenhle koncept mě bolel. Když jsem se pokusila o změnu, narazila jsem na tvrdý odpor prarodičů. Výsledek? Na nějaký čas jsem zahradu začala vnímat jako čistou přítěž. Nerozuměly jsme si.

Věděla jsem, že mi ke slovu „zahrada“ chybí něco hlubokého a podstatného, ale nedokázala jsem tehdy rozluštit, co to je.

Syndrom chybějící zeleně

Skutečné procitnutí přišlo až po studiích, kdy jsem se s kamarádkou přestěhovala do malého podnájmu ve velkoměstě. Po celodenní psychické zátěži a velkém soustředění v práci jsem se vracela unavená do čtyř stěn, kde nebyl žádný prostor pro seberealizaci. Byla jsem čím dál víc nesvá a nešťastná.

Najednou mi ten zelený prostor, na který jsem byla od dětství zvyklá, fatálně chyběl. Z pohledu zahradní terapie moje tělo i mysl zažívaly deficit přírody. Postrádala jsem volně plynoucí energii, pohled do rozkvetlého záhonu a možnost prostě jen tak vypnout hlavu. V té době se mi do rukou dostal časopis Naše krásná zahrada. To, co jsem do té doby jen podvědomě tušila, jsem najednou viděla na vlastní oči: zahrada může být uměním, oázou, léčivým prostorem. Začala jsem kreslit své první plány.

Okamžik, kdy se propojila duše

Brzy poté přišel zlomový moment. Můj ovdovělý dědeček si našel přítelkyni a já ji jela poprvé navštívit. Když jsem prošla její brankou s popínavou růží, rozkryl se přede mnou pohled na životem nabitou zahrádku ve svahu. Na skalce bzučely včely, vedle hrušně stál starý holubník a všude kolem kvetly trvalky.

A tehdy to přišlo. Padl na mě nádherný, uvolňující pocit. Čistá sounáležitost s přírodou, s Vesmírem, se sebou samou. Pocit jednoty. Moje duše dostala přesně to, po čem celou dobu toužila.

Celé další roky mě ta vzpomínka nepustila. Fascinovalo mě to a pokládala jsem si otázku: Jak je možné, že jedna zahrada je nabitá energií a člověka léčí, zatímco jiná působí unaveně až odpudivě?
Věděla jsem, že na to musím přijít. Chtěla jsem zahradu, se kterou si budu rozumět.

A tak začaly mé první pokusy a omyly…

O tom, jak jsem tenhle zapeklitý problém definitivně rozlouskla, vám povím v příštím článku „Místo, kde se uzdravuje duše: Co mě naučil zakladatel Meditační zahrady v Plzni pan Hruška“.