Proč náš mozek miluje savanu a v betonu trpí?

Jsme lidé ze savany uvnitř betonové džungle. Naši předkové žili v savaně, protkané menší zalesněnou plochou. Měli zde vodu a potravu, jako třeba semínka, plody nebo kořínky. Mozek člověka se po miliony let formoval v přírodním (zeleném) prostředí.

Evoluční nesoulad

Městský život v betonu a sklu žijeme z hlediska evoluce pouhé „mrknutí oka“. Náš mozek je svou podstatou nastavený na život v přírodě, ale nutíme ho fungovat v prostředí, které je pro něj cizí.

Otevřená travnatá plocha, roztroušené stromy, přehledný terén a blízkost vody znamenala pro naše předky ideální podmínky: úkryt + přehled o nebezpečí + dostatek potravy. Proto nás pohled na takovou krajinu podvědomě uklidňuje dodnes.

Vidím to na sobě každý den. Už do rána mne to táhne do zahrady nebo alespoň v zimních měsících k výhledu z okna. Oči spočinou na větvích stromů připomínajících svým větvením krevní řečiště člověka. Struktura květů zaujme svou opakující se pravidelností, a to člověka podvědomě uklidňuje.

Co se děje v těle, když mozek vnímá zeleň?

Jak zjistil americký profesor Roger Ulrich během svých letitých výzkumů, už během 3 až 5 minut pohledu na přírodu (i přes okno nebo na obrázku!) dochází k poklesu hladiny stresového hormonu kortizolu, zpomalení tepu a uvolnění svalového napětí.

Ševelení listů, pohyb větví ve větru nebo odlesk vody přitahuje naši pozornost jemně a bez úsilí. Mozek si u toho odpočine, načerpá novou energii a regeneruje se. Může se pak znovu soustředit na důležité věci.

Co přesně náš mozek v betonu bolí a unavuje?

A teď se vraťme do betonové džungle. Nedostatek smyslových podnětů a nepřirozené tvary: beton, pravé úhly a šedivé plochy jsou pro mozek vizuálně nudné nebo nepřirozené. V jedné takové betonové džungli bydlím a nezavrhuji ji. Jen chci poukázat na to, že pro naše psychické zdraví je potřeba vnímat vědomě i ten opačný pól, který mnohým lidem v životě citelně chybí.

Tedy uvědomovat si tvary listů na keři, kolem kterého jsem prošla, zastavit se a chvilku pozorovat včelu drvodělku, jak přelétá z květu na květ, v městském parku zaměřit pohled na kosa koupajícího se v pítku nebo fontáně. Stačí malé krůčky, abychom ucítili velký výsledek.

I když o tom nevíme, dochází k bezprostřednímu snížení stresu

Pokud totiž začneme vědomě pozorovat krásy zeleně, po čase si všimneme, že příroda obsahuje jakési opakující se vzory pořád dokola. Říkáme jim fraktály. Určitě je znáte. Jsou to opakující se vzory v listech, větvích, mracích, které mozek zpracovává bez námahy a které ho přirozeně fascinují (květ slunečnice, brokolice, šiška, ulita,…).

Takže až příště ucítíte nutkání se zastavit uprostřed zeleně a jen tak být, dopřejte svému tělu vnímat bez hodnocení. Jen si vychutnat ten okamžik, kdy jste propojení s přírodou a vnímáte její tep.

Vždy si uvědomte, že betonový prostor (s tvrdými hranami, ostrými úhly) nutí mozek být v neustálé pohotovosti „Bojuj, nebo uteč“, zatímco zeleň mu posílá signál „Jsi v bezpečí, uvolni se, odpočívej“.

Budu ráda, když se se mnou podělíte o své dojmy z vnímání zeleně. Jak to máte vy? Jaký typ zeleně máte nejraději? Napište mi. 🙂